Poslední tažení

Pátkem jsem zakončila praxi na základní škole. Ale ani ty poslední dny mě děti nenechaly oddechnout. Takhle na konci mě už máloco překvapuje, což je pozitivní. Negativní stránkou však zůstává to, že je člověk schopen si na takový cirkus zvyknout. 

Zajímavým úkazem je, jak se mě děti pořád ptaly: "A vy tu s náma zůstanete?" -"Ne, jsem tu poslední hodinu." "A vy teda nás už budete učit?" -"Ne, já jsem tu jenom na praxi." "Takže nás budete mít?"... To jsem nepochopila. Ale paní učitelka mi to vysvětlila rozčíleně: "Oni se takhle ptají i mě, to snad neni možný, oni to snad dělají schválně, oni se snad ptají jen, aby plácali. A mě už i to vytáčí." 

Některé děti by se daly připodobnit k malým kolovrátkům. Melou a melou. Bezobsažně. Kluk v sedmičce, jehož jméno znají všichni vyučující ve škole (i ti, co ho neučí), neustále mluví. Za tu hodinu, co jsem se snažila (neúspěšně) vykládat látku, neustále jel a mlel si, co se mu zrovna zrodilo v hlavě. Šílený. Hned na začátku jsem ho se spolužákem  rozsadila. Byl na nejvyšší míru uražen. "To neni fér. Jak se asi nemam bavit, když se tady pořád hlásim a vy mě nevyvoláváte." Ono bylo jedno, jestli ho člověk vyvolal nebo ne, mlel stejně a pořád nové a  nové kraviny (třeba o tom, jak je fajn kouřit, protože jeho maminka si kupuje krabičku denně). 

Když mluvíme o těch cigaretách, zajímalo by mě, zda si i ostatní kolegové a kolegyně na praxi všimli, kterak jsou děti na druhém stupni ZŠ zaměřené na alkohol a kuřivo. Když jsem po někom chtěla nějaký příklad, dost často se týkal právě tohoto. Ale když to vidí doma u rodičů, je marné pořád dokola něco vysvětlovat.

V hlavě jsem si vypracovala schéma toho, jak jsou rozesazené děti, které alespoň trochu spolupracujou. Většinou jedna z prvních lavic ve předu je jistá (víc ale ne). V pátek mi věnoval pozornost opravdu málokdo. V jedné třídě to byla holčina v první lavici, kluk v zadní lavici (ten pozor nedával, ale když jsem se ho na něco ptala, bys schopen se zamyslet a dát dobrou odpověď) a samozřejmě to ukecané individuum. Ale v podstatě můj výklad byl rozkouskován vstupy individua, na které se mi jen těžko navazovalo. Ale byli tam i další specialisté. Dvě děti si tam celou hodinu házely něčím přes celou třídu. Jeich paní učitelka si je snažila srovnat, ale marně, házely si dál. Dobrá byla i holka, která mě okázale ignorovala a kreslila si něco do sešitu. Chvíli jsem nad ní stála, pak do ní šťouchala... nic. Jako bych tam nebyla. Jedinou její reakcí na můj výklad bylo : "To je blbost." Tak jsem po ní chtěla nějaký argument, proč si to myslí. "Já jsem to vlastně ani neposlouchala." Svěsila hlavu a nadále mě ignorovala. 

Je opravdu neuvěřitelné, co si děti v téhle škole dovolí. A viděla jsem dost těch, které si během vyučování v klidu poslouchaly hudbu z mobilu. Upozornila jsem na to jejich učitelku. Ta mi řekla, že s tím bojuje neustále. Ale ačkoliv je to zakázené ve školním řádu, ona nemůže nic. Nedávno se prý pokusila telefon zabavit. Dotyčný jí ho nechtěl dát, tak se přetahovali, až jim mobil vypad z rukou na zem. Paní učitelka mi popisovala, jak v ní zatrnulo, protože by to samozřejmě byla ona, kdo by musel tu situaci řešit s rodičema, ředitelem apod. A pak čas od času přijde inspekce a nevěřicně kroutí hlavou. "Tak ať si to zkusí."

To je názorný příklad toho, jak se učitelé stávají otroky dětí. Děti můžou pomalu všechno, učitelé nic. Ti jen za všechno nesou zodpovědnost. Uzavřela bych to takto: do podobné školy bych své děti nesvěřila, stejně tak bych tam učit nechtěla, protože je to o nervy a podle mého názoru to nestojí za to. Na druhou stranu je mi líto těch málo dětí, které by škola bavila a musí chodit se učit do cirkusu. A hlavně lituji ty učitele, kteří lítají z dozoru do třídy, ze třídy na dozor a neustále musí, ať jsou kdekoliv, křičet a řešit nějaké konflikty. 

A úplně nejhorší je, že si na to člověk zvykne. Má fakultní učitelka byla v týdnu na nějakém semináři na jiné škole a překvapeně mi sdělila: "Jsou i hodné děti!"

Nový týden, nová dobrodružství

Prý se na mě děti zase ptaly, jestli přijdu a jestli mě už budou mít napořád. To by mi tak ještě scházelo. Malí tyrani! A to jsem se bála, že neumím zařvat. Tady se to bezpochyby naučím.

Další z tragických hodin. Začalo to úkolem, který dostali minulou hodinu za trest. Většina ho měla... Nějak (odhlédneme-li od faktu, že místo trojúhelníku znázorňující pyramidu potřeb měli někteří čtverec a že vůbec to bylo takové nesourodé). Holka, co spala na lavici minulou hodinu a které jsem několikrát připomínala, ať ten úkol má, že jí ho oznámkuju - za pět. Očividně ji to nevzrušovalo. Zato její metrosexuální spolužák ji vehementně bránil. Ale bylo to až vzadu ve třídě, takže jsem ho naštěstí přes vřískot neslyšela.    

Jala jsem se vykládat, nicméně stejně jako minulou hodinu v této třídě mě moc lidí neslyšelo. A to jsem ječela, co to šlo. Člověk nad nimi stojí, ptá se jich, dokonce na  ně  křičí... A oni si sotva všimnou, že tam jsem. Vepředu maluje holka přes uličku klukovi, co má na všechno chytrý kecy, něco na ruku. Za nimi se hoši vesele baví a píšou si nějaký (pardon) prasárny na papír, který mi pak nechtěj odevzdat. Vzadu holka, co minule spala, poslouchá s metrosexuálem písničky z telefonu (uznávám, že dovolit jim si k sobě sednout pod podmínkou, že od nich  nic neuslyšim, nebylo nejchytřejší).

Snažím se být všude, ale jakmile odejdu z jednoho místa, na druhém vypukne bujaré veselí. Povel k vytvoření čtveřic ke skupinové aktivitě byl pro ně taktéž povelem k nevázané zábavě. A to už ani nekomentuju, že čas od času se někdo zvedne a jen tak si chodí po třídě. Takhle kolem mě dokonce prošel jeden týpek a povídá: "Dneska vám to, paní učitelko, moc sluší. Jako vždycky."        

Ale abych to nevykreslovala jen z té špatné stránky: pár dětí dokonce spolupracovalo.

A teď zase zpátky. Pozoruhodné jsou také odpovědi dětí na otázky. Samozřejmě se mi někdy stane, že otázku formuluji složitě. Ale většinou se snažím po-ma-lu a srozumitelně. A nejčastějšími odpovědmi je hejkání a hned na druhém místě jsou to podstatná jména vytržená z kontextu, která se vůbec nevážou k tomu, o čem zrovna mluvíme.

Hodina končí, jejich paní učitelka na ně řve, ať uklidí třídu, všichni se hrnou několikrát ven a několikrát dovnitř. Uzavírá to metrosexuál, který se mě ptá: "Neměla jste náhodou minulej tejden tadyhle v nose piercing? Ne? Tak to jsem si vám asi s někym splet."   

Další střípky z hodin

Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se se svým hodnocením v minulých příspěvcích neunáhlila. Napadlo mě to po výuce v jedné, třídě, kde bylo pouze dvanáct dětí, které i docela dávaly pozor. Ale po dalších navazujících hodinách uzavírám - ne, neunáhlila.

V oné zmiňované třídě jsem byla zaskočena tím, že mě skoro všechny oči sledovaly. Na to jsem nebyla připravená. Bohužel jsem zrovna musela učit dějepis zařazený v učebnici na občanskou výchovu, takže jsem se nemohla příliš blýsknout. Stejně jako děti jsem si ten dějepis musela nastudovat, protože se mi ti všichni panovníci a data odjakživa hrozně pletou. Nic to však nemění na tom, že to byla má nejsvětlejší hodina.

Do kontrastu k tomu mohu postavit jednu z mých dalších hodin v osmé třídě. Tři kluci vpředu naprosto rozvrací hodinu. Zbytek nespolupracuje. O to víc oceňuji děvče v první lavici, které jako jediné je ochotné diskutovat na téma konfliktu mezi lidmi. Prezentovat toto téma mezi samotnou konfliktní mládeží je fakt peklo.

Zpočátku hodiny se mnou někteří žáci komunikují. Nejvíc se však prosazuje již zmiňovaný trojlístek vpředu nezávisle na tom, zda mluvím já nebo nějaký z jejich spolužáků. Prostě se potřebují předvést a hodina postupem času upadá do hlučného chaosu. Poučena z minula o pedagogickém zlepšováku paní učitelky, bouchám do lavice těch dvou nejhorších, kdykoliv jdu kolem. Efekt to má asi tak na půl minuty a pak se vybavují hlasitě dál. Když už jsem to musela udělat po několikáté, jeden z týpků se zvedá a hrozí mi pěstí. Ani v nejmenším mě to nešokuje a usazuji ho zpátky do lavice. V půlce mnou naplánované aktivity je hluk už nesnesitelný. V rychlosti měním téma na něco snad zábavnějšího. Scénky! No výborně. V tu chvíli jsem musela mít zřejmě zatmění a zapomenout, jak mi o scénkách v hodinách občanské výchovy vyprávěla paní učitelka. Alespoň jsem si to empiricky ověřila.

Scénky samozřejmě nikdo dělat nechce, všichni se najednou stydí. Většina holek se vzpírá: "Nééé, scénky nééé." a zbytek se ani nenamáhá na nich pracovat. Až na ty tři vpředu samozřejmě. Nejdřív dělám, že je nevidím, že se hlásí. Ale jelikož jsem nikoho jiného nepřemluvila, svoluji. Trojice nastoupí před třídu, dva popadnou toho třetího, odvlečou ho do výklenku s umyvadlem a dělají, že ho mlátí. Zhodnotila jsem to tak, že to zrovna není reprezentativní scénka a poslala je si sednout. Přemlouvám další dvojici, aby předvedla rozhovor. Dvojice kuňká před tabulí, zbytek třídy dělá s prominutím bordel. Marnost nad marnost. V zoufalosti (v posledních pěti minutách) vyvolávám opět se hlásící trojici, která mě přesvědčuje, že tentokrát mají tu scénku o hodně lepší. Ano, lepší - to znamená agresivnější a vulgárnější. Pedagogicky jsem se snažila alespoň tuhle situaci využít a zeptala jsem se ostatních, jak by chování svých spolužáků okomentovali v návaznosti na to, o čem jsme se v hodině bavili. Dostalo se mi pěkné kritické odpovědi, že to už překračuje všechno a nemá smysl to komentovat.