Poslední tažení

Pátkem jsem zakončila praxi na základní škole. Ale ani ty poslední dny mě děti nenechaly oddechnout. Takhle na konci mě už máloco překvapuje, což je pozitivní. Negativní stránkou však zůstává to, že je člověk schopen si na takový cirkus zvyknout. 

Zajímavým úkazem je, jak se mě děti pořád ptaly: "A vy tu s náma zůstanete?" -"Ne, jsem tu poslední hodinu." "A vy teda nás už budete učit?" -"Ne, já jsem tu jenom na praxi." "Takže nás budete mít?"... To jsem nepochopila. Ale paní učitelka mi to vysvětlila rozčíleně: "Oni se takhle ptají i mě, to snad neni možný, oni to snad dělají schválně, oni se snad ptají jen, aby plácali. A mě už i to vytáčí." 

Některé děti by se daly připodobnit k malým kolovrátkům. Melou a melou. Bezobsažně. Kluk v sedmičce, jehož jméno znají všichni vyučující ve škole (i ti, co ho neučí), neustále mluví. Za tu hodinu, co jsem se snažila (neúspěšně) vykládat látku, neustále jel a mlel si, co se mu zrovna zrodilo v hlavě. Šílený. Hned na začátku jsem ho se spolužákem  rozsadila. Byl na nejvyšší míru uražen. "To neni fér. Jak se asi nemam bavit, když se tady pořád hlásim a vy mě nevyvoláváte." Ono bylo jedno, jestli ho člověk vyvolal nebo ne, mlel stejně a pořád nové a  nové kraviny (třeba o tom, jak je fajn kouřit, protože jeho maminka si kupuje krabičku denně). 

Když mluvíme o těch cigaretách, zajímalo by mě, zda si i ostatní kolegové a kolegyně na praxi všimli, kterak jsou děti na druhém stupni ZŠ zaměřené na alkohol a kuřivo. Když jsem po někom chtěla nějaký příklad, dost často se týkal právě tohoto. Ale když to vidí doma u rodičů, je marné pořád dokola něco vysvětlovat.

V hlavě jsem si vypracovala schéma toho, jak jsou rozesazené děti, které alespoň trochu spolupracujou. Většinou jedna z prvních lavic ve předu je jistá (víc ale ne). V pátek mi věnoval pozornost opravdu málokdo. V jedné třídě to byla holčina v první lavici, kluk v zadní lavici (ten pozor nedával, ale když jsem se ho na něco ptala, bys schopen se zamyslet a dát dobrou odpověď) a samozřejmě to ukecané individuum. Ale v podstatě můj výklad byl rozkouskován vstupy individua, na které se mi jen těžko navazovalo. Ale byli tam i další specialisté. Dvě děti si tam celou hodinu házely něčím přes celou třídu. Jeich paní učitelka si je snažila srovnat, ale marně, házely si dál. Dobrá byla i holka, která mě okázale ignorovala a kreslila si něco do sešitu. Chvíli jsem nad ní stála, pak do ní šťouchala... nic. Jako bych tam nebyla. Jedinou její reakcí na můj výklad bylo : "To je blbost." Tak jsem po ní chtěla nějaký argument, proč si to myslí. "Já jsem to vlastně ani neposlouchala." Svěsila hlavu a nadále mě ignorovala. 

Je opravdu neuvěřitelné, co si děti v téhle škole dovolí. A viděla jsem dost těch, které si během vyučování v klidu poslouchaly hudbu z mobilu. Upozornila jsem na to jejich učitelku. Ta mi řekla, že s tím bojuje neustále. Ale ačkoliv je to zakázené ve školním řádu, ona nemůže nic. Nedávno se prý pokusila telefon zabavit. Dotyčný jí ho nechtěl dát, tak se přetahovali, až jim mobil vypad z rukou na zem. Paní učitelka mi popisovala, jak v ní zatrnulo, protože by to samozřejmě byla ona, kdo by musel tu situaci řešit s rodičema, ředitelem apod. A pak čas od času přijde inspekce a nevěřicně kroutí hlavou. "Tak ať si to zkusí."

To je názorný příklad toho, jak se učitelé stávají otroky dětí. Děti můžou pomalu všechno, učitelé nic. Ti jen za všechno nesou zodpovědnost. Uzavřela bych to takto: do podobné školy bych své děti nesvěřila, stejně tak bych tam učit nechtěla, protože je to o nervy a podle mého názoru to nestojí za to. Na druhou stranu je mi líto těch málo dětí, které by škola bavila a musí chodit se učit do cirkusu. A hlavně lituji ty učitele, kteří lítají z dozoru do třídy, ze třídy na dozor a neustále musí, ať jsou kdekoliv, křičet a řešit nějaké konflikty. 

A úplně nejhorší je, že si na to člověk zvykne. Má fakultní učitelka byla v týdnu na nějakém semináři na jiné škole a překvapeně mi sdělila: "Jsou i hodné děti!"