Nečekané zvraty

Že jsou děti hodné? Že sedí v tichosti na místě? Že se učí? Můj následující článek pravděpodobně většinu učitelek ze základních škol nepřekvapí. Zato já jsem překvapená dost. Nepříjemně. Jak se můj poklidný školoběh zvrtl... 

Malou chvíli po začátku pobytu v další škole, na náslechu hodiny občanské výchovy, jsem zvažovala možnosti vzetí do zaječích. "Zdalipak by mě ještě nějaká škola v okolí narychlo vzala na praxi?" Ale už je na to nejspíš pozdě. 

Nemůžu si stěžovat, že by mě zdejší učitelka už na začátku nevarovala. Nejspíš jsem si to nedovedla dostatečně barvitě představit.  Ale ono zvláštní hejkání  na chodbě, když jsem čekala v kabinetu, leccos napovídalo. Děti? To nejsou děti, ale monstra! Hned první hodina náslechu v šesté třídě. Hned, jak jsme vešly, děti si mě se škodolibým zájmem prohlížely. Posadila jsem se do poslední lavice, abych si mohla dělat poznámky.  Jednoho žáka jsem zřejmě zaujala na celou hodinu. Nepřestával na mě pískat, mávat a ukazovat mně určené zprávy psané na zadní straně sešitu. Dělala jsem, že mě to nezajímá. Nicméně v průběhu hodiny mi poklesávaly koutky, až už neměly kam klesnout. TOHLE byla tragédie. 

Paní učitelka uváděla nové téma v hodině: "Kam byste se chtěli vrátit v historii naší země?" Třída dělá bordel. "Štorch, Eduard Štorch... Lovci mamutů - čtete to?" - "Ryt-mu-se, já znam jenom Rytmuse." A jako by toho nebylo dost,  v zadní lavici se náhle zvedá až doteď znuděně se tvářící žák a zaujat obrázkem v učebnici na maximální úroveň  ze sebe  vyráží : "Věstonická Venuše, Věstonická Venuše!"  

Kdyby v té třídě byly lustry, budou se na nich houpat. Aktivita učitelky: vykládá (si), klade (si) otázky, napomíná, překřikuje. Aktivita děti: mluví, řvou, pokřikujou, bez jakékoliv logiky se  zvedají z místa, chodí po třídě, mluví sprostě. Efektivita vyučování se blíží nule. 

"Ale tohle není nejhorší třída, jsou i horší." 

Ano, ověřila jsem si, že tohle chování je na denním pořádku. Stejně jako oslovení "Ty píčo" pro učitelku. Poněkud znepokojivé. Marně jsem si snažila představit, jak se před tuhle zvěř postavím příště já. Jak mi paní učitelka vysvětlila: nemá cenu jim cokoliv vlastního půjčovat (křečovitě jsem si držela kabelku u těla, aby mi ji někdo neukrad), nemá cenu jim cokoliv zadávat (stejně to dělat nebudou), nemá cenu jim dávat učebnice (i ty nakopírované papíry  roztrhají dřív, než je učitelka stačí dorozdat) a vůbec nemá smysl je nějak napomínat za vulgární komentáře (přeci jenom je lepší, když zevlí a usmívají se, než když se  pustí  do učitele).

Seděly jsme před další hodinou v kabinetě i s další učitelkou. Obě mi popisují šokující chování jedné extrasprosté žákyně ze třídy, kam jsem se zrovna měla jít podívat. "A víte, co řekla, že bude dělat? Šlapat chodník. A víte co je na tom nejvtipnější? Nemohla si vzpomenout, na číslo tý silnice!" Vzápětí se obě učitelky daly do hysterického smíchu. "No, ono to vlastně není k smíchu." Nebylo. 

Zatímco jsme se k téhle údajně nejhorší třídě blížily chodbou, učitelka mi povídá: "Jak se blížíme k těm dveřím, úplně mi buší srdce." Bylo mi mdlo. Ale ona zmíněná žákyně naštěstí nebyla ve škole. I tak však hodina vypadala jako z pavilónu opic. Po návratu do kabinetu se kolegyně s obavou v hlase vyptávala: "Tak co, byla tam?" Když se dozvěděla, že problematická žákyně chybí, viditelně se jí ulevilo.

"Jdete ke mně do třídy? Tak hodně štěstí." (třídní učitel jedné ze mnou navštívených  tříd)

Doba je zlá, když si člověk nemůže vybrat. Zajímalo by mě, jestli si lidi uprostřed téhle beznadějné práce s dětmi, které nemají osvojené základní pravidla slušného chování, dokážou představit, že jsou i školy, kde děti jsou děti (a ne monstra), se kterými se jde normálně bavit. To, co mi totiž prezentovala zdejší paní učitelka jako "relativně dobré" by bylo v té předchozí škole naprosto nepřijatelné.