První hodina mého samostatného výstupu před dětmi mě nezaskočila. Důležité je se obrnit a přežít, než zazvoní na přestávku.
"Děti se už na vás těší." To mě hned na začátek vyděsilo.
Má historicky první hodina občanské výchovy se odehrála v sedmé třídě. Dětí - střední počet. Hluku - neúměrně k počtu dětí. Jen co jsme vstoupily do třídy, jejich paní učitelka, která mě tam doprovázela, se jala křičet. Zpacifikovat děti se jí nicméně nepodařilo. Přiblble jsem se usmívala a dělala, že mi to nevadí.
Požádala jsem děti, aby si vzaly kus papíru a napsali na něj svoje jméno. Otrávené otázky "A proooooč?" jsem ignorovala. Na začátek to byl úkol zřejmě náročný. Někteří na papír psali cizí jména, někteří mě upozorňovali, že jejich spolužák se jmenuje tak a tak, prý aby mě to nepřekvapilo, a někteří s tím ještě v půlce hodiny nebyli hotovi.
Téma hodiny - stejně jako k němu se vážící aktivity - je, jak jsem předpokládala, nezaujalo. Anebo pokud zaujalo, uměli to dost dobře maskovat. Žáci se vesele bavili ve svých lavicích, neposlouchali ani mě, ani ostatní spolužáky, které jsem vyvolala. Dva z nich spali na svých lavicích. Upoutat jejich pozornost se mi podařilo pouze v okamžiku, kdy přišla řeč na vodní dýmku, v učebnici znázorněnou sklenici piva či balíček cigaret.
Křičela jsem na ně, co mi hlasivky stačily. Přesto na konci hodiny většina třídy pomalu nevěděla, o čem se celou tu hodinu bavíme. Paní učitelka to na konci zreflektovala tak, že jsem prý křičela málo. Odvětila jsem jí, že jsem právě vyčerpala všechny své kapacity, co se křičení týče. Prý mám příště bouchat do tabule. Zcela vážně.
Ale ano, svým způsobem jsem děti zaujala. Zvláště pak chlapce. Když jsem odcházela ze třídy a později i ze školy společně s nimi, častovali mě otázkami typu: "Jak dlouho nás budete mít?", "Kolik vám je?" a "Jakej máte fejsbuk?". Jeden týpek si mě před školou měřil pohledem a ptal se povýšeně: "Kolik vám může bejt? Vám je snad sedmnáct..." Pak má mít člověk nějakou autoritu!
Silně se mi vnucuje myšlenka, že výuka tohoto typu je zcela zbytečná. Možná bychom měli přestat předstírat, že se žáky snažíme něco naučit, a měli bychom ze škol tohoto typu udělat rovnou detenční ústavy, které budou jen dohlížet na to, aby se děti neflákaly po ulicích a aby se jim nic nestalo - tedy pokud přijdou do školy. Výuka by pak mohla být jen pro ty, kteří mají skutečný zájem. Předpokládám, že by tento postup nakonec znamenal celkový přínos i pro výukové výsledky.
OdpovědětVymazatDruhou možností je vyzkoušet nějaký experimentální program netradiční výuky, ale to je hodně náročný a rizikový postup. Docela by mě zajímalo, zda ve vaší škole něco takového zkoušeli. A co technologie? Používají?
Mé působení se omezuje jen na hodiny občanské výchovy, tudíž jsem neviděla, kterak výuka vypadá v jiných hodinách. Trochu si myslím, že to bude v ostatních předmětech podobné. Na druhou stranu, paní učitelka do vyučování také nevkládá moc energie. Otázkou je, zda je to její obvyklý způsob vyučování, anebo ji k němu přivedla tato škola a její žáci. Nějaký experimentální program by tato škola určitě snesla. V podstatě není co ztratit.
OdpovědětVymazatCo se týče technologií, škola se na svých stránkách chlubí "rychlým" internetem ve dvou PC učebnách. Matně si vzpomínám, jak kolegyně z kabinetu se ptala mé vedoucí učitelky, jestli se jí také spustilo to porno na počítači. (ale to jen z doslechu). Jinak projektory ve třídách nejsou, se zapojením technologií jsem se tedy na téhle škole ještě nesetkala. Žáci jsou s nimi však zvyklí pracovat doma (nejlépe vyhledat referát, zkopírovat a vytisknout a pak to luštit ve třídě).