Zpátky na základku

Nakráčet do třídy plné divé zvěře není pominutelnou záležitostí. To si zasluhuje být zaznamenáno.  

Na své působení na základce v roli žáka si už opravdu moc nepamatuji. Nastoupit praxi na ZŠ byla tedy jedna obrovská neznámá, která mě sem tam budila ze spaní už od léta. Ani nevím, co jsem si původně představovala - možná to, že deváťáci mi budou připadat pořád nedosažitelně větší než já (s čímž měl ostatně problémy leckdo), nebo že se mi budou ve třídě houpat na lustru jako opice anebo...

Realita mě zpočátku mile překvapila. Mám právě za sebou první týden praxe v hodinách francouzštiny, šestá až devátá třída.  

Možná je to tím, že to byla taková lepší škola, anebo to bylo paní učitelkou, která měla děti vycepované, přežila jsem bez úhony. Během mého působení děti většinou ani necekly, nevoli vyjadřovaly totiž zásadně neverbálně (i když nutno říct, že ne moc často). Šestá třída, to jsou opravdu ještě děti. Dělají všechno, aby se člověku zavděčily. Poslední hodinu jsem s nimi hrála pantomimu. A ačkoliv se nejdřív zdráhaly a musela jsem s předváděním začínat já, ve finále se dobře bavily. Ale zbytek tříd, ten už byl vzpurnější. Exemplárním případem byl vlasatej týpek v devítce, který chtěl jediné - jít domů. 

Pro ty, co žádnou takovou praxi neabsolvovali, ji lehce načrtnu. Člověk přiletí do školy, letí do kabinetu, letí na hodinu, z hodiny do kabinetu, z kabinetu zase na hodinu. V ruce spoustu papírů týkajících se praxe, přípravy na hodiny, učebnice, kazeťák. V hlavě postup výuky na další hodinu, povinnosti jako včas si všechno připravit (počítač, projektor, přetočit kazetu, která se zamotává), rozdat testy, vybrat žákovské, podepsat se, rozdat žákovské, zapamatovat si, kdo žákovskou neměl, zkontrolovat úkol z minule, adekvátně zareagovat na půlku třídy, která se hlásí, že triviálnímu zadání úkolu nerozuměla, zapsat do třídnice, vylučovací metodou přijít na to, kdo chyběl... Jména dětí ze všech čtyř tříd jsem si ani po týdnu vážně nezapamatovala. A tak se stane i to, že člověk celou hodinu říká několika žákům jiným jménem a diví se, že nereagují. 

Přes to všechno jsem si z této školy odnesla pozitivní zkušenost. Během jedné hodiny zazvonil někomu telefon. Vůbec jsme netušila, jak na takovouhle situace adekvátně zareagovat, tak jsem to přešla. Po hodině se pak za mnou stavil žák: "Paníčelko, já se vám hrozně moc omlouvám, jak mi o hodině zvonil ten telefon. Příště se to už nebude opakovat." Byla jsem v příjemném šoku. Stejně tak, když jsem šla nakoupit do nedalekého obchodu a všude potkávala děti, co jsem zrovna učila - "Dobrý den, paní učitelko."  

Zkrátka nedají se všechny děcka házet do jednoho pytle. Záleží na rodičích, na škole, na spoustě faktorech. Teď začínám druhou část praxe na úplně jiné škole, tentokráte na občanské výuce. Uvidíme, zda opravdu platí to, co mi řekla  má předchozí školitelka: "Učit ZSV? To je sebevražda."