Poslední tažení

Pátkem jsem zakončila praxi na základní škole. Ale ani ty poslední dny mě děti nenechaly oddechnout. Takhle na konci mě už máloco překvapuje, což je pozitivní. Negativní stránkou však zůstává to, že je člověk schopen si na takový cirkus zvyknout. 

Zajímavým úkazem je, jak se mě děti pořád ptaly: "A vy tu s náma zůstanete?" -"Ne, jsem tu poslední hodinu." "A vy teda nás už budete učit?" -"Ne, já jsem tu jenom na praxi." "Takže nás budete mít?"... To jsem nepochopila. Ale paní učitelka mi to vysvětlila rozčíleně: "Oni se takhle ptají i mě, to snad neni možný, oni to snad dělají schválně, oni se snad ptají jen, aby plácali. A mě už i to vytáčí." 

Některé děti by se daly připodobnit k malým kolovrátkům. Melou a melou. Bezobsažně. Kluk v sedmičce, jehož jméno znají všichni vyučující ve škole (i ti, co ho neučí), neustále mluví. Za tu hodinu, co jsem se snažila (neúspěšně) vykládat látku, neustále jel a mlel si, co se mu zrovna zrodilo v hlavě. Šílený. Hned na začátku jsem ho se spolužákem  rozsadila. Byl na nejvyšší míru uražen. "To neni fér. Jak se asi nemam bavit, když se tady pořád hlásim a vy mě nevyvoláváte." Ono bylo jedno, jestli ho člověk vyvolal nebo ne, mlel stejně a pořád nové a  nové kraviny (třeba o tom, jak je fajn kouřit, protože jeho maminka si kupuje krabičku denně). 

Když mluvíme o těch cigaretách, zajímalo by mě, zda si i ostatní kolegové a kolegyně na praxi všimli, kterak jsou děti na druhém stupni ZŠ zaměřené na alkohol a kuřivo. Když jsem po někom chtěla nějaký příklad, dost často se týkal právě tohoto. Ale když to vidí doma u rodičů, je marné pořád dokola něco vysvětlovat.

V hlavě jsem si vypracovala schéma toho, jak jsou rozesazené děti, které alespoň trochu spolupracujou. Většinou jedna z prvních lavic ve předu je jistá (víc ale ne). V pátek mi věnoval pozornost opravdu málokdo. V jedné třídě to byla holčina v první lavici, kluk v zadní lavici (ten pozor nedával, ale když jsem se ho na něco ptala, bys schopen se zamyslet a dát dobrou odpověď) a samozřejmě to ukecané individuum. Ale v podstatě můj výklad byl rozkouskován vstupy individua, na které se mi jen těžko navazovalo. Ale byli tam i další specialisté. Dvě děti si tam celou hodinu házely něčím přes celou třídu. Jeich paní učitelka si je snažila srovnat, ale marně, házely si dál. Dobrá byla i holka, která mě okázale ignorovala a kreslila si něco do sešitu. Chvíli jsem nad ní stála, pak do ní šťouchala... nic. Jako bych tam nebyla. Jedinou její reakcí na můj výklad bylo : "To je blbost." Tak jsem po ní chtěla nějaký argument, proč si to myslí. "Já jsem to vlastně ani neposlouchala." Svěsila hlavu a nadále mě ignorovala. 

Je opravdu neuvěřitelné, co si děti v téhle škole dovolí. A viděla jsem dost těch, které si během vyučování v klidu poslouchaly hudbu z mobilu. Upozornila jsem na to jejich učitelku. Ta mi řekla, že s tím bojuje neustále. Ale ačkoliv je to zakázené ve školním řádu, ona nemůže nic. Nedávno se prý pokusila telefon zabavit. Dotyčný jí ho nechtěl dát, tak se přetahovali, až jim mobil vypad z rukou na zem. Paní učitelka mi popisovala, jak v ní zatrnulo, protože by to samozřejmě byla ona, kdo by musel tu situaci řešit s rodičema, ředitelem apod. A pak čas od času přijde inspekce a nevěřicně kroutí hlavou. "Tak ať si to zkusí."

To je názorný příklad toho, jak se učitelé stávají otroky dětí. Děti můžou pomalu všechno, učitelé nic. Ti jen za všechno nesou zodpovědnost. Uzavřela bych to takto: do podobné školy bych své děti nesvěřila, stejně tak bych tam učit nechtěla, protože je to o nervy a podle mého názoru to nestojí za to. Na druhou stranu je mi líto těch málo dětí, které by škola bavila a musí chodit se učit do cirkusu. A hlavně lituji ty učitele, kteří lítají z dozoru do třídy, ze třídy na dozor a neustále musí, ať jsou kdekoliv, křičet a řešit nějaké konflikty. 

A úplně nejhorší je, že si na to člověk zvykne. Má fakultní učitelka byla v týdnu na nějakém semináři na jiné škole a překvapeně mi sdělila: "Jsou i hodné děti!"

Nový týden, nová dobrodružství

Prý se na mě děti zase ptaly, jestli přijdu a jestli mě už budou mít napořád. To by mi tak ještě scházelo. Malí tyrani! A to jsem se bála, že neumím zařvat. Tady se to bezpochyby naučím.

Další z tragických hodin. Začalo to úkolem, který dostali minulou hodinu za trest. Většina ho měla... Nějak (odhlédneme-li od faktu, že místo trojúhelníku znázorňující pyramidu potřeb měli někteří čtverec a že vůbec to bylo takové nesourodé). Holka, co spala na lavici minulou hodinu a které jsem několikrát připomínala, ať ten úkol má, že jí ho oznámkuju - za pět. Očividně ji to nevzrušovalo. Zato její metrosexuální spolužák ji vehementně bránil. Ale bylo to až vzadu ve třídě, takže jsem ho naštěstí přes vřískot neslyšela.    

Jala jsem se vykládat, nicméně stejně jako minulou hodinu v této třídě mě moc lidí neslyšelo. A to jsem ječela, co to šlo. Člověk nad nimi stojí, ptá se jich, dokonce na  ně  křičí... A oni si sotva všimnou, že tam jsem. Vepředu maluje holka přes uličku klukovi, co má na všechno chytrý kecy, něco na ruku. Za nimi se hoši vesele baví a píšou si nějaký (pardon) prasárny na papír, který mi pak nechtěj odevzdat. Vzadu holka, co minule spala, poslouchá s metrosexuálem písničky z telefonu (uznávám, že dovolit jim si k sobě sednout pod podmínkou, že od nich  nic neuslyšim, nebylo nejchytřejší).

Snažím se být všude, ale jakmile odejdu z jednoho místa, na druhém vypukne bujaré veselí. Povel k vytvoření čtveřic ke skupinové aktivitě byl pro ně taktéž povelem k nevázané zábavě. A to už ani nekomentuju, že čas od času se někdo zvedne a jen tak si chodí po třídě. Takhle kolem mě dokonce prošel jeden týpek a povídá: "Dneska vám to, paní učitelko, moc sluší. Jako vždycky."        

Ale abych to nevykreslovala jen z té špatné stránky: pár dětí dokonce spolupracovalo.

A teď zase zpátky. Pozoruhodné jsou také odpovědi dětí na otázky. Samozřejmě se mi někdy stane, že otázku formuluji složitě. Ale většinou se snažím po-ma-lu a srozumitelně. A nejčastějšími odpovědmi je hejkání a hned na druhém místě jsou to podstatná jména vytržená z kontextu, která se vůbec nevážou k tomu, o čem zrovna mluvíme.

Hodina končí, jejich paní učitelka na ně řve, ať uklidí třídu, všichni se hrnou několikrát ven a několikrát dovnitř. Uzavírá to metrosexuál, který se mě ptá: "Neměla jste náhodou minulej tejden tadyhle v nose piercing? Ne? Tak to jsem si vám asi s někym splet."   

Další střípky z hodin

Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se se svým hodnocením v minulých příspěvcích neunáhlila. Napadlo mě to po výuce v jedné, třídě, kde bylo pouze dvanáct dětí, které i docela dávaly pozor. Ale po dalších navazujících hodinách uzavírám - ne, neunáhlila.

V oné zmiňované třídě jsem byla zaskočena tím, že mě skoro všechny oči sledovaly. Na to jsem nebyla připravená. Bohužel jsem zrovna musela učit dějepis zařazený v učebnici na občanskou výchovu, takže jsem se nemohla příliš blýsknout. Stejně jako děti jsem si ten dějepis musela nastudovat, protože se mi ti všichni panovníci a data odjakživa hrozně pletou. Nic to však nemění na tom, že to byla má nejsvětlejší hodina.

Do kontrastu k tomu mohu postavit jednu z mých dalších hodin v osmé třídě. Tři kluci vpředu naprosto rozvrací hodinu. Zbytek nespolupracuje. O to víc oceňuji děvče v první lavici, které jako jediné je ochotné diskutovat na téma konfliktu mezi lidmi. Prezentovat toto téma mezi samotnou konfliktní mládeží je fakt peklo.

Zpočátku hodiny se mnou někteří žáci komunikují. Nejvíc se však prosazuje již zmiňovaný trojlístek vpředu nezávisle na tom, zda mluvím já nebo nějaký z jejich spolužáků. Prostě se potřebují předvést a hodina postupem času upadá do hlučného chaosu. Poučena z minula o pedagogickém zlepšováku paní učitelky, bouchám do lavice těch dvou nejhorších, kdykoliv jdu kolem. Efekt to má asi tak na půl minuty a pak se vybavují hlasitě dál. Když už jsem to musela udělat po několikáté, jeden z týpků se zvedá a hrozí mi pěstí. Ani v nejmenším mě to nešokuje a usazuji ho zpátky do lavice. V půlce mnou naplánované aktivity je hluk už nesnesitelný. V rychlosti měním téma na něco snad zábavnějšího. Scénky! No výborně. V tu chvíli jsem musela mít zřejmě zatmění a zapomenout, jak mi o scénkách v hodinách občanské výchovy vyprávěla paní učitelka. Alespoň jsem si to empiricky ověřila.

Scénky samozřejmě nikdo dělat nechce, všichni se najednou stydí. Většina holek se vzpírá: "Nééé, scénky nééé." a zbytek se ani nenamáhá na nich pracovat. Až na ty tři vpředu samozřejmě. Nejdřív dělám, že je nevidím, že se hlásí. Ale jelikož jsem nikoho jiného nepřemluvila, svoluji. Trojice nastoupí před třídu, dva popadnou toho třetího, odvlečou ho do výklenku s umyvadlem a dělají, že ho mlátí. Zhodnotila jsem to tak, že to zrovna není reprezentativní scénka a poslala je si sednout. Přemlouvám další dvojici, aby předvedla rozhovor. Dvojice kuňká před tabulí, zbytek třídy dělá s prominutím bordel. Marnost nad marnost. V zoufalosti (v posledních pěti minutách) vyvolávám opět se hlásící trojici, která mě přesvědčuje, že tentokrát mají tu scénku o hodně lepší. Ano, lepší - to znamená agresivnější a vulgárnější. Pedagogicky jsem se snažila alespoň tuhle situaci využít a zeptala jsem se ostatních, jak by chování svých spolužáků okomentovali v návaznosti na to, o čem jsme se v hodině bavili. Dostalo se mi pěkné kritické odpovědi, že to už překračuje všechno a nemá smysl to komentovat.     

Výstup první

První hodina mého samostatného výstupu před dětmi mě nezaskočila. Důležité je se obrnit a přežít, než zazvoní na přestávku. 

"Děti se už na vás těší." To mě hned na začátek vyděsilo.

Má historicky první hodina občanské výchovy se odehrála v sedmé třídě. Dětí - střední počet. Hluku - neúměrně k počtu dětí. Jen co jsme vstoupily do třídy, jejich paní učitelka, která mě tam doprovázela, se jala křičet. Zpacifikovat děti se jí nicméně nepodařilo. Přiblble jsem se usmívala a dělala, že mi to nevadí.

Požádala jsem děti, aby si vzaly kus papíru a napsali na něj svoje jméno. Otrávené otázky "A proooooč?" jsem ignorovala. Na začátek to byl úkol zřejmě náročný. Někteří na papír psali cizí jména, někteří mě upozorňovali, že jejich spolužák se jmenuje tak a tak, prý aby mě to nepřekvapilo, a někteří s tím ještě v půlce hodiny nebyli hotovi.

Téma hodiny - stejně jako k němu se vážící aktivity -  je, jak jsem předpokládala, nezaujalo. Anebo pokud zaujalo, uměli to dost dobře maskovat. Žáci se vesele bavili ve svých lavicích, neposlouchali ani mě, ani ostatní spolužáky, které jsem vyvolala. Dva z nich spali na svých lavicích. Upoutat jejich pozornost se mi podařilo pouze v okamžiku, kdy přišla řeč na vodní dýmku, v učebnici znázorněnou sklenici piva či balíček cigaret.     

Křičela jsem na ně, co mi hlasivky stačily. Přesto na konci hodiny většina třídy pomalu nevěděla, o čem se celou tu hodinu bavíme. Paní učitelka to na konci zreflektovala tak, že jsem prý křičela málo. Odvětila jsem jí, že jsem právě vyčerpala všechny své kapacity, co se křičení týče. Prý mám příště bouchat do tabule. Zcela vážně. 

Ale ano, svým způsobem jsem děti zaujala. Zvláště pak chlapce. Když jsem odcházela ze třídy a později i ze školy společně s nimi, častovali mě otázkami typu: "Jak dlouho nás budete mít?", "Kolik vám je?" a "Jakej máte fejsbuk?". Jeden týpek si mě před školou měřil pohledem a ptal se povýšeně: "Kolik vám může bejt? Vám je snad sedmnáct..." Pak má mít člověk nějakou autoritu!      

Nečekané zvraty

Že jsou děti hodné? Že sedí v tichosti na místě? Že se učí? Můj následující článek pravděpodobně většinu učitelek ze základních škol nepřekvapí. Zato já jsem překvapená dost. Nepříjemně. Jak se můj poklidný školoběh zvrtl... 

Malou chvíli po začátku pobytu v další škole, na náslechu hodiny občanské výchovy, jsem zvažovala možnosti vzetí do zaječích. "Zdalipak by mě ještě nějaká škola v okolí narychlo vzala na praxi?" Ale už je na to nejspíš pozdě. 

Nemůžu si stěžovat, že by mě zdejší učitelka už na začátku nevarovala. Nejspíš jsem si to nedovedla dostatečně barvitě představit.  Ale ono zvláštní hejkání  na chodbě, když jsem čekala v kabinetu, leccos napovídalo. Děti? To nejsou děti, ale monstra! Hned první hodina náslechu v šesté třídě. Hned, jak jsme vešly, děti si mě se škodolibým zájmem prohlížely. Posadila jsem se do poslední lavice, abych si mohla dělat poznámky.  Jednoho žáka jsem zřejmě zaujala na celou hodinu. Nepřestával na mě pískat, mávat a ukazovat mně určené zprávy psané na zadní straně sešitu. Dělala jsem, že mě to nezajímá. Nicméně v průběhu hodiny mi poklesávaly koutky, až už neměly kam klesnout. TOHLE byla tragédie. 

Paní učitelka uváděla nové téma v hodině: "Kam byste se chtěli vrátit v historii naší země?" Třída dělá bordel. "Štorch, Eduard Štorch... Lovci mamutů - čtete to?" - "Ryt-mu-se, já znam jenom Rytmuse." A jako by toho nebylo dost,  v zadní lavici se náhle zvedá až doteď znuděně se tvářící žák a zaujat obrázkem v učebnici na maximální úroveň  ze sebe  vyráží : "Věstonická Venuše, Věstonická Venuše!"  

Kdyby v té třídě byly lustry, budou se na nich houpat. Aktivita učitelky: vykládá (si), klade (si) otázky, napomíná, překřikuje. Aktivita děti: mluví, řvou, pokřikujou, bez jakékoliv logiky se  zvedají z místa, chodí po třídě, mluví sprostě. Efektivita vyučování se blíží nule. 

"Ale tohle není nejhorší třída, jsou i horší." 

Ano, ověřila jsem si, že tohle chování je na denním pořádku. Stejně jako oslovení "Ty píčo" pro učitelku. Poněkud znepokojivé. Marně jsem si snažila představit, jak se před tuhle zvěř postavím příště já. Jak mi paní učitelka vysvětlila: nemá cenu jim cokoliv vlastního půjčovat (křečovitě jsem si držela kabelku u těla, aby mi ji někdo neukrad), nemá cenu jim cokoliv zadávat (stejně to dělat nebudou), nemá cenu jim dávat učebnice (i ty nakopírované papíry  roztrhají dřív, než je učitelka stačí dorozdat) a vůbec nemá smysl je nějak napomínat za vulgární komentáře (přeci jenom je lepší, když zevlí a usmívají se, než když se  pustí  do učitele).

Seděly jsme před další hodinou v kabinetě i s další učitelkou. Obě mi popisují šokující chování jedné extrasprosté žákyně ze třídy, kam jsem se zrovna měla jít podívat. "A víte, co řekla, že bude dělat? Šlapat chodník. A víte co je na tom nejvtipnější? Nemohla si vzpomenout, na číslo tý silnice!" Vzápětí se obě učitelky daly do hysterického smíchu. "No, ono to vlastně není k smíchu." Nebylo. 

Zatímco jsme se k téhle údajně nejhorší třídě blížily chodbou, učitelka mi povídá: "Jak se blížíme k těm dveřím, úplně mi buší srdce." Bylo mi mdlo. Ale ona zmíněná žákyně naštěstí nebyla ve škole. I tak však hodina vypadala jako z pavilónu opic. Po návratu do kabinetu se kolegyně s obavou v hlase vyptávala: "Tak co, byla tam?" Když se dozvěděla, že problematická žákyně chybí, viditelně se jí ulevilo.

"Jdete ke mně do třídy? Tak hodně štěstí." (třídní učitel jedné ze mnou navštívených  tříd)

Doba je zlá, když si člověk nemůže vybrat. Zajímalo by mě, jestli si lidi uprostřed téhle beznadějné práce s dětmi, které nemají osvojené základní pravidla slušného chování, dokážou představit, že jsou i školy, kde děti jsou děti (a ne monstra), se kterými se jde normálně bavit. To, co mi totiž prezentovala zdejší paní učitelka jako "relativně dobré" by bylo v té předchozí škole naprosto nepřijatelné. 

Zpátky na základku

Nakráčet do třídy plné divé zvěře není pominutelnou záležitostí. To si zasluhuje být zaznamenáno.  

Na své působení na základce v roli žáka si už opravdu moc nepamatuji. Nastoupit praxi na ZŠ byla tedy jedna obrovská neznámá, která mě sem tam budila ze spaní už od léta. Ani nevím, co jsem si původně představovala - možná to, že deváťáci mi budou připadat pořád nedosažitelně větší než já (s čímž měl ostatně problémy leckdo), nebo že se mi budou ve třídě houpat na lustru jako opice anebo...

Realita mě zpočátku mile překvapila. Mám právě za sebou první týden praxe v hodinách francouzštiny, šestá až devátá třída.  

Možná je to tím, že to byla taková lepší škola, anebo to bylo paní učitelkou, která měla děti vycepované, přežila jsem bez úhony. Během mého působení děti většinou ani necekly, nevoli vyjadřovaly totiž zásadně neverbálně (i když nutno říct, že ne moc často). Šestá třída, to jsou opravdu ještě děti. Dělají všechno, aby se člověku zavděčily. Poslední hodinu jsem s nimi hrála pantomimu. A ačkoliv se nejdřív zdráhaly a musela jsem s předváděním začínat já, ve finále se dobře bavily. Ale zbytek tříd, ten už byl vzpurnější. Exemplárním případem byl vlasatej týpek v devítce, který chtěl jediné - jít domů. 

Pro ty, co žádnou takovou praxi neabsolvovali, ji lehce načrtnu. Člověk přiletí do školy, letí do kabinetu, letí na hodinu, z hodiny do kabinetu, z kabinetu zase na hodinu. V ruce spoustu papírů týkajících se praxe, přípravy na hodiny, učebnice, kazeťák. V hlavě postup výuky na další hodinu, povinnosti jako včas si všechno připravit (počítač, projektor, přetočit kazetu, která se zamotává), rozdat testy, vybrat žákovské, podepsat se, rozdat žákovské, zapamatovat si, kdo žákovskou neměl, zkontrolovat úkol z minule, adekvátně zareagovat na půlku třídy, která se hlásí, že triviálnímu zadání úkolu nerozuměla, zapsat do třídnice, vylučovací metodou přijít na to, kdo chyběl... Jména dětí ze všech čtyř tříd jsem si ani po týdnu vážně nezapamatovala. A tak se stane i to, že člověk celou hodinu říká několika žákům jiným jménem a diví se, že nereagují. 

Přes to všechno jsem si z této školy odnesla pozitivní zkušenost. Během jedné hodiny zazvonil někomu telefon. Vůbec jsme netušila, jak na takovouhle situace adekvátně zareagovat, tak jsem to přešla. Po hodině se pak za mnou stavil žák: "Paníčelko, já se vám hrozně moc omlouvám, jak mi o hodině zvonil ten telefon. Příště se to už nebude opakovat." Byla jsem v příjemném šoku. Stejně tak, když jsem šla nakoupit do nedalekého obchodu a všude potkávala děti, co jsem zrovna učila - "Dobrý den, paní učitelko."  

Zkrátka nedají se všechny děcka házet do jednoho pytle. Záleží na rodičích, na škole, na spoustě faktorech. Teď začínám druhou část praxe na úplně jiné škole, tentokráte na občanské výuce. Uvidíme, zda opravdu platí to, co mi řekla  má předchozí školitelka: "Učit ZSV? To je sebevražda."